Některá místa hledáme. Jiná najdou nás.

Dlouho jsme naše semináře pořádaly v krásných hotelech a centrech. Ale jednou v nás začalo růst přání: vlastní místo. Místo, kde je jen naše skupina, chráněná a nerušená. Místo, které můžeme uspořádat tak, aby práci neslo, s atmosférou, s teplem a se vším potřebným vždy po ruce.

Hledání

Vydaly jsme se na cestu obytným vozem napříč celým Rakouskem. Našly jsme nádherná místa, například v Salcbursku, ale nemohly jsme si je dovolit. Úspory na něco takového jsme neměly.

Tak jsme se poprvé v životě dostaly do Waldviertelu. Viděly jsme spoustu míst. A úplně na konci řekl realitní makléř váhavě: ještě by tu něco bylo. Léta prázdné, dost zchátralé. Má nám to vůbec ukazovat?

„Ano, prosím. Rozhodně.“

Láska na první pohled a úvěr

Byl to starý Modlischův mlýn, kdysi statek zámku Schwarzenau, přímo na řece Dyji. Tři roky stál prázdný, vyklizený, zarostlý, rozpadlý. A přesto jsme se do něj okamžitě zamilovaly.

Upřímně řečeno: rozum by tenhle mlýn nikdy nekoupil. Bylo to čistě rozhodnutí srdce. Na úvěr. V roce 1991 jsme mlýn koupily a hned potom se začalo: nejdřív s mýcením.

Co se skrývalo pod omítkou

Jak zlé to doopravdy bylo, jsme viděly až ve chvíli, kdy jsme začaly. Pod čerstvou barvou a za dřevěnými obklady se objevila plíseň, vlhkost a chlad. Střechy byly rozbité, okna také. Vlastně stály jen obvodové zdi.

A čím víc jsme vykopaly a čím víc omítky jsme otloukly, tím hůř to vypadalo. Dlouho to nebylo hezčí, naopak ještě bezútěšnější. Teprve postupně bylo vidět, že se něco opravdu mění.

Na začátku jsme bydlely v karavanu a semináře dál pořádaly jinde. Mýtily jsme, protože celý pozemek, hektar a půl, byl zarostlý. A pak jsme stavěly. Každou volnou minutu, vedle práce. Přiložil ruku k dílu každý, i my ženy: omítaly jsme, malovaly, kladly dlaždice, pokrývaly střechu. Společně s přáteli, spolupracovníky a odborníky, protože nechat všechno udělat firmami bychom nikdy nezvládly.

Byly chvíle, kdy jsme nevěděly, jestli to zvládneme, i finančně. Ale vyrostly jsme na tom. A naučily jsme se radovat z malých věcí: z nového okna, z hotové zdi, z prvního teplého pokoje.

Výjimečné místo

Při otloukání staré omítky nám mlýn ukázal svou původní tvář: velká okna s oblouky místo malých, která jsme převzaly. Klenby byly vestavěny až později. A tak jsme mlýn krok za krokem znovu otevřely, s velkými, světlými prostory.

Geomant nám později řekl, že mlýn je postaven podle zlatého řezu. Není tu jediný pravý úhel. A nazval ho místem síly. Možná proto naši hosté při příjezdu tak často říkají totéž: „Je to jako přijet domů.“

2002: první povodeň

Dyje je srdcem tohoto místa. V srpnu 2002 nám ale ukázala i svou sílu. Voda stála přes metr vysoko ve všech místnostech. Náš tyrolský bar, právě otevřený na festivalu, ležel v nejnižším místě a úplně se potopil, i s podlahou ze špalíků starého dřeva.

Bez mnoha pomocníků bychom to nikdy nezvládly. Přátelé, lidé z našich seminářů, kteří se dávno stali přáteli, celé víkendy pomoci. Potom jsme postavily ochrannou zeď ze žulových kamenů a šachty, ze kterých mohou hasiči čerpat. Mnoho let nás chránila.

Září 2024: když se voda vrátila

V srpnu 2024 zemřel Yod na Tenerife. V září se k nám do mlýna přišlo s ním společně rozloučit přes sto lidí. Bylo tu mnoho starých přátel, někteří po mnoha letech. Bylo to dojemné a krásné.

Druhý den hodně pršelo. Myslely jsme si: zeď vydrží, jako už tolikrát. Ale krátce před zvukovým koncertem přijeli hasiči a obec: musíme evakuovat, Dyje se každou chvíli vylije z břehů.

A pak se stalo něco, na co nikdy nezapomeneme. Všichni, kdo tu byli, přiložili ruku k dílu. Nosili, zajišťovali, vynášeli nahoru, co se dalo. Až do konce. Pak jsme i my musely dům opustit. Týden jsme se nemohly vrátit, třikrát voda stoupla a zase klesla.

Když jsme se vrátily, bylo přízemí plné bahna. A my, dvě ženy, tak krátce po Yodově smrti, jsme před tím stály a nevěděly, jestli máme sílu všechno ještě jednou postavit.

Vlna pomoci

Pak přišli lidé. Přátelé, hosté, bývalí účastníci, někteří dokonce ze severního Německa. Proběhla sbírka a jedna přítelkyně nám pomohla získat podporu. Bez nich by to nešlo.

Tolik lidí říkalo: „Tohle je výjimečné místo. Zažili jsme tu tolik. Teď vám chceme něco vrátit.“

Byly jsme zvyklé být tu pro druhé. Teď jsme se mohly naučit pomoc přijímat. Sedět po práci společně u stolu, unavení a vděční, se nás hluboko dotklo.

Krásnější než předtím

Přes zimu až do jara 2025 jsme mlýn společnými silami znovu postavily, právě včas na první seminář. Koupelny a společenská místnost jsou nové a všude je opět spousta lásky k detailu.

Tentokrát jsme mysleli i na Dyji: místo dřevěných podlah je teď travertin, místo zděných postelí nábytek, který se dá zvednout. Dnes je mlýn krásnější než kdy dřív, a lépe připravený.

Domov, který teď sdílíme

Dlouho bylo El Molino jen pro naše vlastní semináře. Dnes ho otevíráme i dalším: firmám a týmům, jógovým a seminárním skupinám, rodinám a přátelům, všem, kdo hledají chráněné, výjimečné místo v přírodě. Mnozí se vracejí a někteří při loučení říkají přesně to, co stojí na naší zdi: Home to yourself.

Chcete toto místo zažít se svou skupinou? El Molino je od března do listopadu jen pro vás. Poptat nyní

Asha & Marie-Luise